Stránka:MAY, Karl - Syn lovce medvědův.djvu/51

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

»Chvála Bohu!« děl Jemmy, z hluboká si oddychuje. »Byla to pomoc v nejvyšší nouzi. A vaše matka, můj mladý příteli?«

»Té — ach, té jsem více nespatřil.«

Obrátil se jakoby studem a rychle setřel veliké dvě slzy se zkalených očí.

»Nespatřil? Jak tomu mám rozuměti?«

»Když chvějící se otec sundal mne třesoucího se na všech údech s trámu, ptal se po malé Luddyi. Hlasitě vzlykaje vypravoval jsem, co se stalo. Nikdy ještě neviděl jsem takového obličeje, jako byl ve chvíli té obličej dobrého otce mého. Byl žlutý a jako z kamene. Zaúpěl jen jednou, ale jak! Dejž Bůh, abych nikdy již takového hlasu neslyšel! Potom stichl. Posadiv se na lavici, ukryl obličej ve dlaních. Na přívětivá slova má neodpověděl. Když ptal jsem se ho po matce, potřásl hlavou, a když chtěl jsem potom vyjíti ven, abych ohlédl se po ní, uchopil mě za ruku, až vzkřikl jsem bolestí.«

»Zůstaň!« poručil mi. »Nehodí se to pro tebe.«

»Po té posadil se zase, seděl dlouho a dlouho, až oheň vyhasl. Potom zavřev mne ve světnici, jal se pracovati za chatrčí. Zkusil jsem na jednom místě odstraniti mech, vtěsnaný mezi trámce. Pokus se zdařil. Pohleděv povstalou takto skulinou ven, viděl jsem, že otec kopá hlubokou jámu. Medvěd totiž mou matku přepadl a roztrhal, prve než vedral se do světnice. Nespatřil jsem ani, jak uložil ji otec k věčnému odpočinku, neboť mne zastihl při pozorování mém a postaral se o to, abych příště nedostal se již ke zdi.«

»Hrozné, hrozné!« soucitně řekl Jemmy, utíraje si rukávem svého kožicha zkalené oči.

»Opravdu, to bylo hrozné. Otec byl velmi dlouho nemocen. Nejbližší soused poslal k nám muže, jenž pečoval o něho i o mne. Potom však, když otec ozdravěl, opustili jsme onu krajinu — a stali se lovci medvědův. Uslyší-li otec můj, že ukázal se kdesi medvěd, nedá si pokoje, dokud ho neskolí. A já — přiznávám se — učinil jsem také svou bratrskou povinnosť, abych pomstil ubohou Luddyi. Zprvu bušívalo mi ovšem srdce mocně, míříval-li jsem na medvěda, ale vzpomínka na sestru vždy nabádala mne k udatenství. Mám talisman, který mne chrání. Klidně hledívám i největšímu medvědu v oči, jakobych mířil na zajíce.«

»Talisman?« otázal se Davy. »Nevěřte, mladý muži, takovým nesmyslům. Hřešil byste proti prvnímu přikázání.«