kovým starým oděvem setkáváme se na dalekém západě velmi často. Avšak nevadí to nikomu, nositi-li mu je staromodní hábit, neboť za poměrů tamějších dají více na člověka nežli na jeho šat.
Na hlavě nosil člověk ten hrozitánský černý klobouk amazonský, jejž zdobilo veliké, nepravé péro pštrosí. Okrasa ta náležela před lety zajisté některé urozené paní na východě a dostala se zvláštním nějakým způsobem v držení nynějšího majetníka. Nad obyčej široká střecha chránila ho znamenitě proti slunci a dešti; nenamáhal se tedy pán jeho, aby přizpůsobil jej nynějšímu účelu.
Ozbrojen byl mužík ten jen puškou a nožem. Ani opasku neměl, důkaz to, že nebyl právě na dalekém lovu.
Přecházel volně po bojišti, pilně všímaje si věcí, jichž přemožení tu byli zanechali. Bylo na něm znáti, že napadá trochu na levou nohu. To zpozoroval nejprve Vohkadeh. Přistoupiv blíže, otázal se ho:
»Jest snad můj bílý přítel lovec, jemuž běloši Hobble-Frank[1] říkají?«
Tázaný pokynul překvapeně hlavou a přisvědčil anglicky. Ukazuje Vohkadeh na mladého bělocha, vyzvídal dále: »A ten zde je Martin Francis, syn věhlasného matopoky?«
Matopoka jest slovo složené z řeči siouxské a utahské a znamená lovce medvědův.
»Ano,« zněla odpověď.
»Tedy jste to vy, jež hledám?«
»Nás? Chceš-li něco od nás koupiti? Máme totiž krám a prodáváme vše, čeho lovec potřebuje.«
»Nikoli! Přináším vám poselství.«
»Od koho?«
Rudoch se zarazil, rozhlédl se zkoumavě kolem a dodal:
»Zde není k tomu příhodného místa. Váš vigvam[2] není zajisté odtud daleko?«
»Ano! Za hodinu tam dorazíme.«
»Pojďme tedy! Až budeme u vašeho ohně, vyřídím vám své poselství. Pojďme!«
Přeskočil potok, vyšvihnul se na svého koně, jenž si zatím byl odpočinul, a jel dále, po ostatních se neohlížeje, jedou-li za ním nebo ne.
