»Nedělá mnoho okolkův,« pravil Frank.
»Myslíte, aby vám tu hodinu vykládal svůj úmysl?« smál se Davy. »Rudoch ví dobře, co dělá, a radím vám, abyste jeli hned za ním.«
»A vy? Co budete dělati?«
»Pojedeme s vámi! Je-li váš palác na blízku, bylo by od vás nezdvořilé, kdybyste nás nepozvali na dobrý doušek. A že máte krám, dáme vám též několik dollarův utržiti.«
»Aj! Vy máte několik dollarův u sebe?« optal se Frank hlasem, na němž znáti bylo, že nemá oba lovce právě za milionáře.
»Po tom vám prozatím nic není. Rozumíte?«
»Hm, ovšem, ovšem! — Ale odejdeme-li, co stane se se zloději? Neslušelo by dáti aspoň vůdci jejich něco na památku?«
»Nikoli! Nechte jich, jsou zbabělí zlodějové, kteří prchají před tesákem. Nesloužilo by vám ke cti, kdybyste ještě dále s nimi se zabývali. Koně máte zase, a tedy basta!«
»Že jste ho lépe neudeřil, chlapík ztratil jen vědomí.«
»Úmyslně jsem to udělal. Neníť právě příjemné usmrtiti člověka, jejž neškodným učiniti lze i jiným způsobem.«
»Budiž tedy! Ale teď již pro vaše koně! Pojďte!«
»Jakže? Vy víte, kde stojí naše koně?«
»Ovšem. Byli bychom špatnými lovci, kdybychom nebyli dříve prozkoumali okolí, nežli prozradili jsme se vám. Zpozorovavše, že ukradeni byli nám dva koňové, jeli jsme po stopě zlodějův. Škoda, že objevili jsme ji pozdě a dostihli těch padouchů teprve zde. Koně pásli se pod šírým nebem, a my starávali jsme se o ně teprve k večeru. Pojďte!«
To řka, sedl na jednoho z hnědoušův, a mladý soudruh jeho vyskočil na druhého. Nejprve jeli tam, kde měli Jemmy a Davy své koně, potom pustili se všichni za Indiánem, jehož brzy před sebou uviděli. Než Indián nepřipustil jich až k sobě, ale stále jel před nimi, jakoby zevrubně znal cestu, jíž se mu bráti jest, aby dosáhl cíle.
Hobble Frank jel podle tlustého Francouze, na němž — jak se zdálo — měl velké zalíbení.
Nemohl byste mi říci, pane, co vlastně jste chtěli v této krajině?« otázal se po chvilce.
»Zamýšleli jsme se podívati nahoru do Montany; honba skytá tam lepší kořisť než zde. Jsou tam ještě rozumnější lovci, kteří provo-
