Právě za tímto divem přírodním ustupoval břeh, tvoře hluboce vykrojenou kotlinu, na jejímž zadním okraji zdánlivě spočívalo zapadající slunce. Paprsky jeho padaly na vodní sloup, jenž právě tím stkvěl se v nejkrásnějších barvách. Kdyby diváci byli stáli na jiném místě, byli by viděli tisíce duh míhati se v prameni.
»Uf, uf!« ozvalo se jakoby jedním hrdlem, a náčelník Šošonův obrátil se k Vinnetouovi, řka:
»Proč jmenuje můj bratr toto místo Pekelná Huba? Nebylo by je spíše nazvati nebeskými ústy?«
»Nikoli, bylo by to nesprávné.«
»Proč? Černý Jelen neviděl dosud nic tak velkolepého.«
»Můj bratr nesmí se klamati. Všechno zlé zdá se z počátku krásným; moudrý muž však soudí teprve, až dočkal se konce.«
Indiáni stáli u vytržení, oči jejich lpěly dosud na překrásném obraze, v tom však hromem zarachotilo znova, a v okamžiku změnil se výjev. Vodní sloup se shroutil, na několik vteřin odpočinula sopka, bylo slyšeti jen temný rachot, a potom vyvrhla sopka v jednotlivých přestávkách hnědožluté kroužky páry. Přestávky ty stávaly se kratšími a kratšími, až posléze slyšeti bylo nepřetržitý pronikavý sykot; jednotlivé kroužky spojily se v šeredný sloup dýmu, sopka vychrlila tmavou, bahnitou látku, jež vystoupivši skoro tak vysoko, jako prve voda, rozšiřovala vůkol nesnesitelný zápach. Takové výbuchy střídaly se v přestávkách, za nichž ozývalo se z díry kňučení a sténání, jakoby tam dole ve hlubině zdržovaly se duše zatracencův.
»Toť hrozné!« zvolal Černý Jelen, zacpávaje si nos. »Od tohoto zápachu zemříti mohl by i nejudatnější bojovník.«
»Nuže,« usmál se Vinnetou, »nazval by bratr můj nyní ještě tuto díru ústy nebeskými?«
»Nikoli. Kéž pochováni byli by tam dole všichni nepřátelé Šošonův! Nepojedeme raději dále?«
»Ano, ale tábořiti budeme právě tuhle dole u Huby Pekelné.«
»Uf! Je-li toho třeba?«
»Ano. Old Shatterhand tak nařídil, musíme poslechnouti. Peklo soptilo dnes naposled, nebude tedy obtěžovati nosů šošonských.«
»Tedy půjdeme za tebou; ale jinak zůstali bychom raději hodně daleko odtud.«
