»Kde je nalezneme?« tázal se vůdce jejich. »Zde, kde umříti musíme? Či ve věčných lovištích, kam se nedostaneme, protože ztratíme své skalpy?«
»Nežádáme ani skalpův, ani životů vašich. Vy byste nás byli usmrtili, kdybychom byli podlehli; ale my přistoupili jsme na vaše podmínky jen zdánlivě. Jsme křesťané a nevraždíme svých bratří. Vstaňte, jděte a vezměte si své zbraně i koně! Jste na svobodě a můžete jeti, kam vám libo!«
Ale nikdo nehodlal vyzvání jeho uposlechnouti.»Má to býti počátek trápení, jehož se nám od vás dostane?« pravil vůdce. »Vytrpíme je, a budiž jist, že ani slovo nářku neuklouzne se rtů našich.«
»Mýlíš se. Mluvím vážně. Mezi Upsároky a Šošony zakopán jest tomahavk.«
»Ale vy víte, že jsme vás usmrtiti chtěli!«
»Nepodařilo se vám, a proto neprahneme po krvi vaší. Netřeba nám také na vás se mstíti. Silný Medvěd, proslulý lékař Upsárokův, jest naším přítelem. Smí se i se svými soudruhy bez překážky vrátiti do svých vigvamův.«
»Uf! Ty mne znáš?« s údivem otázal se jmenovaný.
»Schází ti ucho, a tato jizva také mi neušla; podle toho jsem tě poznal.«
»Odkud víš o těchto mých znameních?«
»Od tvého bratra Velikého Psa, který mi o tobě vyprávěl.«
»Také jej znáš?«
»Ano. Sešel jsem se s ním jedenkráte.«
»Kdy? Kde?«
»Před několika lety. U Želví hory jsme se rozešli.«
Po slovech těch rychle vyskočil lékař, jenž prve byl si již usedl. Obličej jeho nabyl významu docela jiného. Oči jeho pozbyly dřívějšího tupého výrazu a zaleskly se novým ohněm.
»Klame mne tvá řeč anebo ucho mé?« vzkřikl. »Mluvíš-li pravdu, jsi Non-pay-klama, jemuž běloši Old Shatterhand říkají!«
»Jsem jím zajisté.«
Za zvuku jména toho vzchopili se ostatní Upsárokové se země. Zdálo se, že pojednou stali se jinými lidmi.
»Jsi-li skutečně proslavený ten lovec,« pravil vůdce, »tedy nás
