bouzel se z omámení, jež prve se ho bylo zmocnilo. Otevřev oči spatřil, že vítěz přeřezává řemen jeho. Trvalo chvíli, než porozuměl nynější situaci. Potom však vyskočil se země. Ztrnule hleděl na Old Shatterhanda; nevěřil tomu, co povídal mu zrak jeho. Oči chtěly mu z důlku vyklouznouti, hlas jeho zněl chraptivě, když zajíkavě se tázal:
»Já — — já — — jsem ležel — na zemi? Ty’s mne tedy přemohl?«
»Ano. Či neustanovil jsi snad sám podmínky, že ten, kdo docela upadne na zem, za přemoženého platiti bude?«
Rudoch po sobě se rozhlédl. Přese všecku velikosť podával teď obraz nesmírného zděšení.
»Vždyť přece nejsem raněn!« zvolal.
»Protože jsem tebe usmrtiti nechtěl. Zarazilť jsem svůj nůž tuhle do stromu.«
»Tedy porazil jsi mne holou rukou?«
»Ovšem,« usmíval se Old Shatterhand. »Doufám, že mi to nemáš za zlé. Je pro tebe lépe, než abych tě byl probodl.«
Ale Upsároka nebyl nikterak s to, aby teď žertoval. Pohled, který poslal ku svým soukmenovcům, byl plný zoufalství. Ale hned zase změnil se ve výraz ztrnulé odhodlanosti.
»Bylo by lépe, kdybys mne byl usmrtil,« naříkal. »Veliký duch nás opustil, protože ukradeny byly nám váčky kouzelné. Bojovník, jenž byl skalpován, nikdy nemůže dostati se do věčných lovišť. Kéž jsme se raději nenarodili!«
Muž prve tak hrdý a vítězstvím svým jistý byl teď úplně málomocný a sklíčený jako dítě. Potácel se tam, kde ostatní Upsárokové seděli, aby se k nim přidružil; ale obrátiv se ještě jednou, tázal se:
»Dovolíte-li nám, než-li nás usmrtíte, zazpívati si píseň pohřební?«
Než-li ti odpovím, rád bych se tě na něco zeptal. Pojď sem!«
Old Shatterhand, vzav jej za ruku, dovedl ho k Upsárokům a ukazuje na přemoženého soupeře Vinnetouova, zeptal se:
»Hněváš-li se ještě na tohoto muže?«
»Nikoli. Nemohl jinak. Veliký duch tomu chtěl. Ztratili jsme své váčky.«
»Dostanete je zpět anebo ještě lepší za ně.«
S údivem všichni na něho pohlédli.
