»Nepochopuji svých proslulých bratří.«
»Neradoval bys se, nalezna takto pohřbeny hrdiny své?«
»Černý Jelen těšil by se tomu nesmírně a poznal by, že nepřátelé byli šlechetní bojovníci.«
»Ukaž tedy, že i ty jsi bojovníkem šlechetným a poruč svým lidem, aby snesli sem kamení na stavbu hrobův!«
Šošonové nebyli s to, aby pochopili, co jim tuto bylo praveno, a nedovedli se ani vmysliti v náhledy obou proslavených mužův, ale přece chovali k nim takovou úctu, že nerozpakovali se vyhověti projevenému přání.
U vchodu do průsmyku posadili z každé strany mrtvolu jednoho vyzvědače obličejem k severovýchodu. Do rukou dali jim též zbraně a po té pokryli je kameny. Skončivše práci tu, zvedli se k pochodu. Prve však řekl Vinnetou Old Shatterhandovi:
»Náčelník Apačů zde počká, aby pozoroval příchod Upsárokův. Mladý syn medvědobijce nechť zůstane při něm.«
To bylo vyznamenání pro Francisa, jehož on dobře oceniti dovedl; naplnilo ho radostí nesmírnou. Jenom ti dva mužové tu zůstali, ostatní za vedení Old Shatterhandova ubírali se dále.
Za bílého již dne jeli mnohem rychleji než za předešlé noci tmavé. Cesta byla částečně rovna, většinou však stoupala soutěskou, prohýbající se mezi táhlými hřbety horskými. Po jízdě dvouhodinové, tedy jak prve určeno, zúžila se soutka, hory stlačily se k sobě těsně, a stěny jejich srázně, skoro kolmo vypínaly se do náramné výše. Soutěskou sotva třem jezdcům bylo lze jeti vedle sebe. Skály kaňon svírající byly tak strmé, že na slezení jich nebylo ani pomyšlení. Tam zastavil se Old Shatterhand. Ukazuje do těsného přesmyku, vypravoval:
»Přijdou-li Upsárokové, pustíme je tuto do kaňonu. Polovic nás zůstane za vedení Černého Jelena a Vinnetouova zde a vyrazí, zaslechnuvši ránu z mé ručnice, tuto nepříteli do zad. Druhá polovice postaví se se mnou u východu ze soutěsky. Tímto způsobem sevřeme nepřítele co nejtěsněji, a jemu bude potom voliti mezi bídnou smrtí a dobrovolným se podrobením.«
Všickni byli srozuměni. Okolí dobře hodilo se ku provedení plánu toho.
