choutka. Indiáni zahazuji toliko srdce a játra, majíce je za jedovaté. Zvláště milé jest jim sádlo medvědí, jímž rozdělávají rozmanité barvy; také natírají si jím kůži, aby chránili jí proti bodnutí nebo kousnutí moskytův a jiného hmyzu.
Náčelník Šošonův dal Martinovi rukou jakési znamení, na něž mladík odpověděl:
»Nechť vezmou si moji bratří maso medvědí, ale kožešiny si ponechám.«
Netrvalo ani deset minut, a medvěd úplně byl stažen a maso rozděleno. Zatím co někteří Šošonové rozkrajovali ostrými noži maso na tenké proužky, činili ostatní přípravy k prozatímnímu upravení kožešiny. Zbavivše ji pečlivě všeho masa, rozpoltili potom tomahavkem lebku medvědovu a natřeli mozkem spodní stranu kůže.
Vše to dálo se tak rychle, že v době velmi krátké nastoupena byla cesta zpáteční. Kůži natáhli Šošonové na jednoho koně a maso uložili si pod sedlo, aby jim zkřehlo. Nám by sice takto připravená pečeně nechutnala, ale Indián není vybíravý.
Tímto dobrodružstvím byl poslední odpočinek přerušen, ale vůdcové nedovolili, aby ještě byl prodloužen. Dáno znamení k pochodu.
Cesta vedla níže do údolí, vinula se zprvu mezi několika horami a ztratila se posléze v nížině, podle které družina prve se ubírala. Ukázalo se, že nadjeli si značně, sledujíce znamení Siouxův. Přesvědčili se také, že Ogallallové podrobně znali cestu, kterou jim vykonati bylo. Kdykoli cesta měnila svůj směr, zanechali na příhodném místě podobná znamení; domnívaliť se zajisté, že Vohkadeh vrátí se k nim.
K večeru dorazili jezdci k údolí tvaru okrouhlého, jehož průměr několik kilometrů měřil; příkré skály objímaly je se všech stran. Uprostřed vypínal se kuželovitý vrch, jehož lysé stráně ozařovaly paprsky sluneční. Na temeně vrchu toho černal se mohutný balvan, poněkud želvě se podobající.
Geolog poznal by na první pohled, že bývalo tu druhdy jezero, jehož břehy tvořily kolkol se rozkládající výšiny. Uprostřed údolí se vypínající vrch býval v jezeře tom ostrovem.
Stane-li Indián náhodou u takových zbytků šedé dávnověkosti
