»Nepotřebujeme tedy zajatcův unášeti.«
»Také jsem na to myslil. Zmocníme-li se náčelníka, donutíme snadno Šošony, by vydali nám Jemmya i Franka.«
»Dobře praví můj bratr. Ale Šošonové u ohně sedící mohou patřiti do jeho stanu.«
»Ovšem, ale světlo nepadá na místo, kde my jsme.«
»Ale oni poznají hned, že náčelník tam nesedí.«
»Budou se domnívali, že poposedl si do stínu. Můj bratr budiž připraven ku pomoci, kdyby první pokus se nezdařil.«
Hovor ten pronesen byl tak tichounce, že uvnitř stanu ni hlásku slyšeti nebylo.
Po té vyzvedl Vinnetou tiše a ponenáhlu plachtu, a Shatterhand, přitisknuv se k zemi, jako had protáhl se do stanu. To stalo se tak tiše, že Černý Jelen nepozoroval blížícího se nebezpečí.
Jediný smělý pohyb rukou, a již sevřeno bylo hrdlo náčelníkovo; dýmka mu vypadla, jednou nebo dvakrát zamávl rukama, ale potom sklesl náčelník, ani nehlesnuv.
Shatterhand zatáhl jej nejprve do stínu, potom ze stanu.
»Výborně,« šeptal Vinnetou. »Můj bílý bratr má sílu nad medvěda! Ale co teď počneme? Musíme jej odnésti a zároveň setříti stopu v trávě.«
»Toť ovšem nad míru obtížné.«
»A co uděláme se spoutaným hlídačem.«
»Odneseme i jej. Čím více Šošonů bude v rukou našich, tím spíše vydají nám rudoši zajatce.«
»Ponese tedy můj bratr náčelníka, a Vinnetou druhého zajatce. Avšak tehdy nebude lze současně setříti stopy; proto bude nám potom jednou se vrátiti.«
»Škoda, škoda, tím ztratíme mnoho času a my —«
Zarazil se. Přihodilo se něco, co náhle ukončilo přemýšlení jejich. Uslyšeli totiž mocný výkřik:
»Nepřátelé, nepřátelé!«
»Vojín se vzpamatoval, rychle odtud,« vece Shatterhand. »Uneseme ho!«Několika skoky ocitl se Vinnetou u vojína, uchopil ho a již pádil s ním odtud.
Old Shatterhand osvědčil se nyní nedostižitelným západozemcem,
