»Rychle,« zašeptal Vinnetou.
Old Shatterhand se vzchopil. Dvěma skoky ocitl se za Indiánem, jenž, uslyšev za sebou šramot, se obrátil, ale již vznesla se nad ním pěsť Old Shatterhandova. Rána do spánku, a vojín se skácel.
Nové dva skoky, a Vinnetou stanul vedle Old Shatterhanda.
»Mrtev?« otázal se.
» Omráčen.«
»Nechť sváže jej můj bratr. Vinnetou ho zatím zastane!«
Zdvihnuv pušku Šošonovu, přehodil si ji Vinnetou přes rameno a neohroženě přecházel jako prve omráčený rudoch.
Z dálky nemohli Šošonové pozorovati, že stráž jest vyměněna. Jednání Apačovo bylo sice velmi odvážné, ale nutné. Zatím doplížil se Shatterhand ke stanu náčelníkovu a chtěl plachtu trochu odhrnouti, aby si vnitřek prohlédl. Že však silně napnuté plátno tomu bránilo, bylo mu nejprve uvolniti šňůru, která je s tyčí spojovala. Než k tomu třeba bylo nesmírné opatrnosti, neboť mohli toho z vnitřku zpozorovati, a v takovém případě bylo by vše ztraceno. Přitisknuv se těsně k zemi a tiše zdvihnuv okraj plachty, nahlédl do vnitř.
Co tam spatřil, velmi jej překvapilo. Zajatců ve staně nebylo. Na kůži bůvolí seděl tam náčelník, pohodlně dýmaje a z poloodestřeného stanu k ohništi klidně vyhlížeje. K Old Shatterhandovi obrácen byl zády.
Shatterhand dobře věděl, co činiti, nicméně chtěl jednati jen za souhlasu svého přítele. Spustiv opět plachtu, utrhl stéblo trávy, položil je mezi palce a slabounce zacvrkal. »Cvrček se ozývá,« prohodil Jeden ze Šošonův.
Kdyby byl věděl, jaký cvrček to cvrkal! Vinnetou uslyšev cvrkot, neprozradil se ničím a vážně kráčel až k Shatterhandovi; ve stínu odložil pušku, skrčil se a tichounce přiblížil se ke stanu.
»Proč mne volá můj bratr?« šeptal.
» Žádám tě o svolení!« odvětil Shatterhand tichounce. »Zajatci v tomto staně nejsou.«
»Toť mrzuté, neboť nyní musíme se vrátiti a znova plížiti se k ostatním stanům, kterážto práce trvati může nám i do rána.«
»Snad toho nebude ani třeba, neboť ve staně sedí Černý Jelen.«
»Uf! Náčelník! Je samoten?«
»Ano.«
