a co leží na severu? Čína! Snad budu zde zase zdráv. Dříve podobal se můj obličej jasnému slunci; ale teď jsem jenom ještě čiré zatmění měsíce.«
»Tedy musíte trpěti nějakou vysilující nemocí?«
»Jednou, jen jednou? Potom byl bych úplně šťasten! O ne, trpím dvaceti, třiceti, čtyřiceti, stem rozličných nemocí.«
»To je zlé. Kde pak vězí?«
»Kde? Všude!«
»Nuže, na příklad?«
»V celém těle, v obličeji, v očích, v uších a v boltcích, v bradě, v hrdle a v jícnu, v lokti a v prstech, v žaludku a mezi žebry, v nohách a v chodidlech, v ledvině a v játrách, ve žluči a v celém trupu. Vznáším se pořád mezi životem a smrtí, a jenom jídlo a pití může mne zachrániti. Jsem bídný tvor a rád bych dal stotisíc zlatých, kdybych našel vojenského lékaře, jenž mne může zachrániti!«
Vypočítával své útrapy tak truchlivým tonem a jeho postava byla v křiklavém odporu proti těmto žalobám, že bylo třeba velikého sebezapření, nesmáti se. Bohumír tvářil se co nejútrpněji a ptal se soustrastným tonem: Domníváte se snad, že čínští lékaři jsou s to vás uzdraviti?«
»Snad. Je to můj poslední pokus, jejž činím. Mluvil jsem s lékaři z Německa, z Nizozemí, z Francie, z Rakouska, ze Španěl, ze Švédská, z Východní Indie, ale žádný mi nemohl pomoci. Nyní chci to zkusiti s Čínou. Jsou tu prý lidé, kteří činí pravé zázraky.«
»Měl bych k jiným více důvěry. Patrně setkal jste se toliko s břídily. Předepsali vám léky?«
