»Ovšem!« vzdychl tlustý, hladě si něžně oběma rukama břicho. »Tehdá jedl jsem za twaalf (dvanáct) mužů, nyní však nejím nic více než za polovic člověka!«
»Strašlivé!«
»Není-li pravda! Stal jsem se úplně smrtelným. Co je mi plátno mé zilver (stříbro), mé goud (zlato), mé rykdom (bohatství), nemohu-li jísti a píti? Jenom kdo notně jísti a píti může, smí býti gelukkig (šťastný) a tevreden (spokojený). Proto rozloučil jsem se s tamním podnebím a přišel jsem do Číny, abych se zase do syta najedl.«
»Nu, doufám, že tento úmysl má dobré výsledky. Ale vaše kůže, mijnheer, vaše kůže!«
»Co je s koží? Není-li pravda, má zcela chorobné vzezření?«
»To bych nemohl tvrditi; zda-li však jí bude dosti, zda-li vystačí!«
»Bude-li jí dosti? Vystačí-li?«
»Ano. Chcete-li býti ještě tlustší, tu musí najisto prasknouti.«
»Prasknouti? O mijn hemelsche Vader! (nebeský otče!) To jste měl mou kůži dříve viděti! Ta se leskla jako růžové jelítko ! Nenajdu-li brzkého uzdravení, tedy zemru obratem ruky.«
»A toto zlepšení hledáte v Číně ?«
»Ano.«
»Proč?«
»Protože mijn geneesheer (lékař) řekl, že podnebí na Javě je příliš jižní. Radil mi, abych šel na sever,
