»Anglicky? Ani mi nenapadne! Nacházím-li se v Číně, tedy užívám řeči nebeské říše. Mohu žádati, aby mi bylo rozuměno, mně, mandarinovi s osmnácti sty sapeky!«
»Nejste ještě v Číně, nýbrž v Anglii, Hongkong je anglická država.«
»Vím to dobře; ale žádám, aby se i zde těšili z mých znalostí jazykových. Víte, co se mi přihodilo?«
»Ano.«
»Nuže, co?«
»Bylo vám libo v nosítkách vytrvalý běh podniknouti.«
»Libo? Chcete si mne také ještě dobírati? Donutili mne k tomu, lstivě donutili!«
»A vy jste se nebránil?«
»Což jsem se mohl brániti?«
»Proč pak ne?«
»Protože by mi byli hlavu narazili, kdybych byl neběžel. Spokojeně usadil jsem se v nosítkách; tu zmizela podlaha pode mnou i octl jsem se s nohami v podsvětí. To by nebylo bývalo ještě tak zlé, neboť podlaha mohla býti snadno zase zahákována; avšak místo aby tak učinili, hnali se ti chlapi jako ztřeštění a mně nezbylo nic jiného než také běžeti.«
»Snad ti lidé ani nespozorovali, že jste se octl z horního patra v přízemí?«
»Oho! Ti to věděli velmi dobře. Vždyť jsem chtěl zůstat státi; ale oni hnali se ze všech sil; dostával jsem ránu za ranou. Má hlava bručí mi ještě teď jako basa; můj hřbet musí zářiti všemi barvami a v nohách mám pocit, jakoby bych byl na vysokém laně tančil. Mne
