»Když jsme jeli sem.«
»Kde?«
»Nahoře, v horách, když jsme zavítali do Sie-kia a já jsem byl přepaden od Hoei-hoeiů.«
»A o tom jste nám ničeho neřekl!«
»Měl jsem k tomu dobrý důvod. Poprvé byla by vás zpráva, že tu máte zakopaný poklad, zbavila klidu, a podruhé nenáleží peníze vám, nýbrž vašemu otci. Ne pro vás, nýbrž pro něho mám je z úkrytu vyzdvihnouti a jenom jemu samotnému je také doručím. Ale vidíte, že vám stotisíc Li bez nebezpečí půjčiti mohu.«
»Je-li tomu tak, potom je vezmu, abych je dal Hoei-hoeiovi. Založí si tím své štěstí!«
Radost mužova, když obdržel zlaťáky, byla ovšem přímo nevylíčitelná. Tančil po světnici, prováděl nejzřetelnější kousky a líbal všem, jež mohl zasáhnouti, ruce a lem šatů. Tento dar zmírnil značnou měrou zármutek, ve kterém se loučil s ženami, jež kdysi k sobě přijal jako žebračky na útěku.
Noc ztrávili zase ve zdejším zájezdním hostinci, neboť T’eu je prosil, aby na něho zde počkali, jelikož chce cestující doprovoditi a bezpečně do Kantonu dovésti. Přijel v noci s několika jezdci a ráno vyrazili, muži na koních, kdežto dámy použily trojích nosítek. Jejich zavazadla byla již dříve zaslána do Kantonu se zavazadly strýce Daniele.
Zcela pochopitelně vzbudili cizinci také teď stejný rozruch jako na cestě předešlé. Nepřenocovali v osadách, nýbrž v zájezdních hostincích, stojících o samotě.
Když dospěli k onomu, odkud Methusalem s Bohumírem a Richardem prohlížel starý Marabu, byl ve-
