Když dozněl poslední ton, zahlučelo venku volání posluchačů, ale potom začal praskot a šustot, svištění a hřmění, že si div uši nezacpali. Ohňostroj začal.
Hosté vystoupili před dům. Co spatřili, to předčilo daleko jejich očekávání, jelikož neměli před sebou vyučených nebo spíše studovaných ohněstrůjců.
Číňané začali s věcmi zcela obyčejnými, se žabkami, ranami z děl, ohnivými koly a svítícími koulemi. Potom přešli k těžším věcem. Koule tvořily slova a obrazy. Veliká svítící koule vyletěla vzhůru, za ní druhá. Obě praskly. Z první vyletěl dlouhý ohnivý had a z druhé žhavý drak, jenž pronásledoval hada ve spirálovitých závitech vždy užších, až obě hlavy také praskly, aby se z nich vyrojilo na sta malých hádků a dráčků. Kulatá papírová lucerna, v níž, jak se zdálo, hořela svíčička, vystupovala zvolna vzhůru. Vysoko nahoře zůstala tiše státi, vystoupil z ní měsíc, jenž kroužil zvolna kolem ní, potom hvězdy, které kroužily ve větších kruzích. Na lucerně objevily se cípy a paprsky a proměnila se v jasně zářící slunce, při jehož záři bylo možno čísti i nejjemnější tisk.
Tak jako prve dělníci se obdivovali hře Methusalemově, tak žasl nyní nad jejich pyrotechnickými výkony, jež skončily se teprve za hodinu.
Diváci vrátili se do pokoje, kde znova zátky lítaly. Degenfeld byl požádán, aby zahrál ještě jednou. Pokynul Richardovi a tento sedl k pianinu. Byl hudebně velice nadán a mohl se dáti slyšeti, jelikož měl výtečného učitele hudby. Když hrál, zašeptal Bohumír Turnerstickovi: »Kde všichni milují, tam by měl Bohumír sám nenáviděti? Dám také něco k lepšímu.«
