chá státi. Strýc byl veliký přítel hudby, neuměl však hráti. Působilo mu to největší radost, kdykoli inženýr na struny udeřil.
T’eu byl tu již se svými lidmi. Seděli již kolem tabule, u níž dostalo se Methusalemovi čestného místa.
Pokrmy byly připraveny hlavně dle evropského způsobu. Na otázku, v tomto směru učiněnou, odpověděl strýc, že si najal francouzského kuchaře z Hong-kongu.
Výrobkům tohoto umělce nedostalo se od nikoho tak nadšeného souhlasu, jako od mijnheera. Při každém novém chodu stával se jeho zardělý obličej vždy o poznání tmavším. Nenacházel dosti slov, aby všecka ta známá i neznámá jídla dle zásluhy chválil, a když vybuchla dokonce i první zátka šampaňského do stropu, tu by byl blažeností nejraději celý svět objímal. Jelikož nebyl představen jako Angličan, nýbrž jako Hollanďan, mohl klidně užívati své mateřštiny, což mělo za následek, že k němu strýc občas několik německých slov prohodil.
Když došlo k dessertu, vstal strýc, přistoupil k pianinu, otevřel je a prosil svého inženýra, aby něco zahrál. Tento vyhověl rád tomuto vyzvání. Zahrál lehký tanec, to nejlepší, co uměl, a přece vzbudilo to úžas všech přítomných Číňanů.
Venku pod okny, jež byla otevřena za příčinou vedra v jídelně panujícího, shromáždili se diváci, čekající na vypálení ohňostroje. Sotva že odvážili se dýchati. Ale když potom zasedl Methusalem k nástroji bez vyzvání a prsty jeho směle po klávesích poletovaly, tu byl obdiv dvojnásobně tak veliký. Byl velmi dobrým pianistou a ukázal tu, že se něčemu naučil.
