ik zoo dik hoe een nijlpaard worde — to si také myslím. Chci jísti a píti, abych byl tak tlustý jako hroch!«
Z vesnice, kterou právě projeli, bylo jenom ještě čtvrt hodiny až na hranice Ho-tsing-tingu. Pole přestávala. Bylo viděti holé haldy kamení, na nichž stály dřevěné domky — uhelné doly. Dále zdvihala se vysoká, zvláštní lešení, ponejvíce ochranou střechovou opatřená. Byly to staré vrtací stroje, jež nyní klidně odpočívaly.
Na jedné výšině stál statný dům. Byl vystaven v čínském slohu, přece však potají podnítil Němce.
»To je bydlí pánovo,« vysvětloval inženýr. »A tu napravo a nalevo vidíte na rovině dělnické osady. Jak uvidíte, vyznačují se velikou čistotou. Jsou tak zdravé a pohodlné, že by německý dělník byl rád, kdy by v nich mohl bydleti.«
»A to množství lidu tady nahoře před obydlím?« tázal se Bohumír. »Vždyť tam musí býti několik set osob!«
»Přes pět set. Jsou to dělníci, kteří dostávají svou mzdu. Dnes skončila práce dříve, protože se zítra nepracuje. «
»Je svátek nějakého pohanského bůžka?«
»Ne, nýbrž soukromý svátek. Jsou narozeniny pana Steina, a v ten den nedovolí nikdy pracovati.«
»Jeho narozeniny! Slyšel jsi, Richarde! Víš-li, co mu dáme vázaného. To nejlepší, co může dostati, totiž tebe.«
Richard byl zticha. Měl vůbec ve zvyku mlčeti. Nyní přiblížil se okamžik, kdy měl svého strýce spa-
