»Ano, to je pravda,« souhlasil Bohumír směje se potají. »Zdejší vzduch je výtečný; zdá se býti léčivý ve vysoké míře.«
»Dat is zij, en daarom zal ik hier blijven — to je a proto tu zůstanu.«
»Myslíte to vážně? Chcete skutečně koupiti obchod strýce Daniela?«
»Ja, ik koop ale de fabriek — ano, koupím celou továrnu.«
»Notabene, má-li chuť ji prodati. Bylo by to ovšem skvostné. Mohl by tu jíti s námi do Německa a odpočívati tam na svých čínských vavřínech.«
»En ik hier op meinen nederlandischen peper. Doch voor hedendaags leg ik mi op dit bed. Ik wil slapen — a já zde na svém nizozemském pepři. Než dnes lehnu si do této postele. Chci spáti!«
»Ano, ale ne chrápati!«
»Ik? Dat mak ik niets. Ik slaap zeer stil en mooi; dat kunnt gij geloven — já? To nedělám nikdy. Spím velice tiše a způsobně; věřte tomu!«
Ale asi za deset minut chrápal tak strašně, že se Bohumírovi celou noc zdálo o zemětřesení a hřmění děl a ráno byl nesmírně rád, když seznal, že ho ani kulka neusmrtila, ani země nepohltila.
Když vstoupili ráno cestující do hostinské místnosti, našli T’eua již v plné práci. Včera rozeslal posly do okolních míst a časně ráno přišli jejich Sian-yosové, aby odvedli své příspěvky, jimiž se vykoupili z návštěvy jeho podřízených, žebráků.
