wel, ik eet het varkén zekerlik al op — malé pečené sele! To je dobré. To budu jísti, to sním; opravdu, sním je skutečně celé!«
Dal se do něho s takovou horlivostí, jakoby byl dosud ničeho nejedl. A to dělal stoje, protože nemohl seděti. Methusalem měl opravdu strach, že si ublíží, a jenom z toho důvodu žádal pro sebe také kousek a významným mrknutím vyzval kapitána a Bohumíra, aby učinili rovněž tak. Ale to ostatní bylo statečným tlustým skutečně sněděno.
Na konec dostaly dámy čaj a páni raki a rýžové víno, jež bylo lepší než ono, které dříve pili. Dámy, jež jedly jenom velice málo, jelikož se pro Číňanku nesluší, aby před cizími zraky své ruce opětovně ukazovala, byly, když se velice obřadně rozloučily, po hostině Liang-ssim a Jin-tsianim domů doprovozeny. Pozůstalí poděkovali jim při rozloučení co nejzdvořileji za jejich přítomnost.
Nyní nastala doba, aby šli spat. T’eu dostál slovu: ani nejnalehavějšími prosbami cizinců nedal se pohnouti, aby se svými průvodčími se ubytoval v místnostech, cizincům vykázaných. Spal se svými průvodčími v hostinské místnosti, kde se večeřelo.
Ložnice záležely ostatně jenom ze čtyř holých stěn, kde stály nízké rákosové podstavce, jež musily býti pomocí přinesených pokrývek v postele proměněny. Byly zařízeny vždy pro dvě osoby. Methusalem byl pohromadě s Richardem a Bohumír s mijnheerem.
Tento pravil: »Vzduch tu znamenitě tráví.«
