»Zlaté a stříbrné mince, jaké jsou ještě dnes v Číně v oběhu.«
»Kolik?«
»Celé množství. Dle našich peněz zajisté přes devadesát tisíc marek.«
Silnice pohybovala se nyní jenom ještě po straně srázných, holých výšin a vedla potom úzkým, skalnatým průlomem, jenž byl téměř hodinu dlouhý. Nepochybně začínalo za ním povodí Lai-kiangu, který po mocí Heng-kiangu vyléval své vody do Jang-tse-kiangu.
Potom následovala holá náhorní rovina, na níž bylo viděti tu a tam sporou travičku a jež se táhle a úzce skláněla ke druhému průlomu. Když jím projeli, zastavili u příčné rokle tak hluboké, že nebylo možno dna dohlédnouti.
Stěny skláněly se téměř kolmo do temného jícnu. Nebylo vyhnutí ani na pravo, ani na levo. Jenom zpříma vedla silnice, napříč přes obrovskou prohlubeň, a to po mostě, o němž mluvil hostinský ze Sië-kia.
Byl to skutečně řetězový most v nejvlastnějším toho slova smyslu. Šest silných, rovnoběžně položených řetězů bylo na obou stranách pevně do kamene zakotveno. Nesly napříč položené, dřevěné fošny, jež tvořily nebezpečnou dráhu.
Pro svou tíži nemohly býti řetězy pevně napiaty. Visely hluboko dolů nad středem propasti.
Fošny byly staré a vyšlapané. Následkem hniloby vznikly díry a jiné trhliny, jimiž ten, kdo se na most odvážil, s hrůzou mohl patřiti na závratnou hlubinu u svých nohou. A co ještě zvyšovalo nebezpečí, byla
