»Nahlédnete, že jste poslední, jemuž to smím prozraditi.«
»O ne. Jsem první, jemuž to můžete sděliti, neboť půjdu s vámi. Já sám vyvedu tyto pány z vězení.«
»Smím uvěřiti těmto slovům?«
»Zajisté! Musím T’eua uposlechnouti. Abych však svou čest zachránil, musím dokázati, že on to byl, jemuž jsem byl po vůli. Následkem toho musím ho vyhledati, nebo některého z jeho důstojníků, abych si opatřil svědectví, jehož potřebuji, nechci-li se zříci všech svých nadějí v budoucnost.«
»Vy chcete tedy ihned s námi odtud? Teď?«
»Ano, neboť budu-li zavřen, nemohu zmíněný důkaz podati. A jelikož máte Kuan vy a nechcete ho z ruky dáti, je mi možno opatřiti si svědectví jenom s vaší pomocí.«
Mandarín shledával šaty, peníze a jiné věci, jichž potřeboval na cestu a napsal potom lístek, jenž měl zůstati na stole. Obsahoval nutnou instrukci pro zmíněného podřízeného úředníka. Potom prosil o dovolení, aby směl zavolati dva nosiče palankinů, kteří byli pro věznici ustanoveni.
»Toho není zapotřebí,« odpověděl Methusalem. »Bylo by dokonce velmi neopatrné buditi tyto lidi a říci jim, kam jdeme. Snad by nás potom pronásledovali. Máme dvojnásobná nosítka, v nichž nacházejí se naše pušky. Tam bude zajisté ještě místo pro vás. Ale jakým způsobem chcete mne ujistiti, že nestrhnete povyk, až půjdeme městem, a nedáte nás zadržeti?«
