na. Turnerstick nerozuměl sice čínským slovům, pochopil však přece, co bylo zamýšleno. Chtěl skočiti ke dveřím, jež nebyly vůbec ještě otevřeny; při tom byla mu samozřejmě stržena s hlavy mandarinská čepice, protože jeho cop zůstal vězeti v ruce vězeňského úředníka. Bonzové vrhli se s křikem na něho, on odrážel je zuřivými ranami pěstí, odhodil jich několik napravo i nalevo, nepronikl však, jelikož jich bylo příliš mnoho. Byl přemožen a pevně uchopen desíti, dvanácti, šestnácti rukama. Jeho odpor byl tak silný, tak zuřivý, že i čínské střevíce při tom ztratil.
Co se mijnheera týče, ten nebyl dokonce žádným zbabělcem. Neukryl se prve za Turnerstickem snad z nestatečnosti, nýbrž tento rychlý ústup stal se z pouhého překvapení a následkem neobyčejně zvláštního postavení, v němž se nacházel. Nerozuměl ani slova čínského a obrátil se tedy v té příčině na Turnersticka, jenž přece stále tvrdil, že je mocen této řeči. Ale nyní, když byl mandarinem odhozen a zároveň spatřil, že se bonzové nepřátelsky na Turnersticka vrhli, řekl si, že vysvobození nedá se více docíliti lstí, nýbrž jenom násilím vynutiti. Odhodil deštník, který mu mohl jenom překážeti, a vrazil obě zaťaté pěsti vrchnímu knězi, jenž stál nejblíže, takovou silou do žaludku, že zasažený sletěl na nosítka, strhl dolů boha na nich se nacházejícího a upadl přes ně. Potom vrazil mezi mandariny a kněze a mlátil kolem sebe tak mocně, že se na všecky strany rozprchli.
»Tapper, maar gedurig tapper, mijnheer Turnerstick!« volal při tom na kapitána. »Wij willen dezen Heidenhoofden onze vnisten an de neusen wrijven — udatně, jenom vždy udatně, pane Turnersticku! Ať
