Nyní ulekl se Liang-ssi. Cítil se býti méně jistým než prve a odpověděl: »To nebylo mým úmyslem. Kdybych ti směl sděliti svůj slib, tedy bys pochopil, že nesmím míti u sebe průvodní list.«
»Tu je mi tě velice líto, neboť smýšlím s tebou dobře. Uznávám tvou hodnost, ačkoliv mi nemůžeš dokázati, že ji zastáváš. Jsem ti také vděčen za laskavost, žes byl naším tlumočníkem a nebudu tě více obtěžovati. Než jiní mandarini budou smýšleti jinak a nebudou se ohlížeti na tvůj slib. Buď tedy nyní opatrný a vzdaluj se zejména lidí, kteří předstírají, že jsou svatí Lamové! Snadno mohl bys upadnouti v podezření, žes vlastně společníkem mužů, o nichž tvrdíš, že jsou ti cizí. Nyní můžeš jíti; dříve řekni však těmto svatým z Lhassy, že také jim dávám dovolení opustiti tento chrám!«
Když to dořekl, nastalo za ním mezi kněžími, bonzy a ostatními mandariny nespokojené mručení. Tito lidé nebyli srozuměni s propuštěním Lamů. Ta-sse přistoupil blíže a pravil: »Vaše mladá hodnost zapomíná, že já jakožto představený tohoto chrámu mám také co mluviti s těmito cizinci. Musím se podrobně přesvědčiti, jsou-li skutečně svatí. Kdyby tomu tak nebylo, tedy byli by znesvětili sedadla bohů, tak že by tito nemohli zase svá místa zaujati. Žádám tudíž, aby Lamové tady zůstali.«
Mandarin dal mu očima tajný pokyn, který jej měl upokojiti a odpověděl: »Prosím vaši nábožnou hodnost, abyste jim přece dal dvéře otevříti. Nemůžeme jim dokázati, že nejsou Lamové, a nesmíme je tudíž obtěžovati. Ostatně vrátí se sem každodenně, při čemž bude s dostatek času s nimi promluviti.«
