»Ticho! Ani slova! Seďte docela zpříma a zticha jako socha! Uvidíme, jsou-li tak chytří, aby poznali, že nejsme žádní Buddhové.«
Seděl nepohnutě, s obrovským vějířem před sebou a ztrnule díval se jedním směrem. Tlustý činil totéž. Nikdo z nich neměl správného pojmu o nebezpečí, v něž se vydali.
Vpředu kráčelo osm policistů, za nimi vrchní kněží s oběma nosítky. Teď pochopil Turnerstick, že se ve příčině »hasičského průvodu« nebo »střílení ku ptáku« notně zmýlil. Uhodl, co se tu bude díti, a pod mandarinskou čepicí vyrazilo na něm strašlivé horko.
»U všech ďasů!« šeptal svému spolubohu. »Přinášejí bůžky zpět a chtějí je postaviti na podstavce, na nichž sedíme! Co máme dělati?«
Nebylo možno viděti, že pohybuje rty, protože držel vějíř před sebou.
Také tlustému bylo nesmírně úzko. Pochopil, že také bohové mohou míti okamžiky, v nichž by byli raději obyčejnými lidmi a hodně daleko od chrámu.
»Ano,« odpověděl co nejtišeji. »Co máme dělat?«
»Je jenom jediná záchrana. Seďme, aniž bychom se hnuli. Snad nejsou naše místa přece ona, na něž patří oba bůžkové.«
Strnule před sebe hledíce, nehybní jako dřevo, ale uvnitř se chvějíce čekali na to, co se nyní stane.
Policisté postoupili ku předu, aniž by byli spozorovali, že je tu o dva bohy více. Nevěděli, kam náleží oba uloupení. Ale vrchní kněží upřeli mimovolně zraky
