»To chceme zajisté,« odpověděl Degenfeld. »Řeknu to nosičům.«
Doprovázeni vděčným Tsching tsching žebráků přešli dvůr, aby se dali donésti do Pek-thian-tschu-fanu.
Cesta vedla až do té části města, v níž bydlil Tong-tschi, z čehož bylo patrno, že zloději neměli včera večer příliš daleko s místa činu do zahrady klenotníkovy. V jiném případě bylo by bývalo provedení lupu, ne-li nemožné, tedy zajisté mnohem těžší.
Také zde musili vystoupiti před branou. Když opustili nosítka, navrhl Methusalem, aby si prohlédli jenom ještě tento kostel a potom poobědvali buďto v nějaké jídelně anebo doma u mandarina, jelikož je již čas k obědu. Dopoledne dávno uplynulo.
Nádvoří, jímž museli projíti, bylo liduprázdné. Byl tu jediný bonz. Pozdravil je a tázal se, zda-li přišli také shlédnouti místo, v němž byl včera tak ukrutný čin spáchán.
»Chrám se dnes nevyprázdnil,« pokračoval dále. »Ale všichni lidé odešli, aby doprovodili nazpět bohy, jež naši kněží slavnostně přinesou. To stane se v triumfálním průvodu. Je tu jenom veliký Tong-tschi, jemuž děkujeme za polapení zlodějů. Chce viděti, jaké přípravy jsme učinili k přijetí průvodu.«
Chrám skládal se ze dvou částí, větší byla položena dozadu a obsahovala většinu model. Němci vstoupili do menší, ku předu položené. Tu stálo osmnáct soch; dva podstavce, na nichž dříve ukradení bohové trůnili, byly prázdné. Poblíže nich stál Tong-tschi, jenž přišel jim rychle a radostně vstříc, jakmile je spatřil.
