»Zastavili u zdi jeho zahrady,« pokračoval Hu-tsin dále, »vyňali dva těžké předměty z nosítek a hodili je k němu.«
»To není pravda! To je lež!« vykřikl Wing-kan. »Co vypravuje, to stalo se u jeho vlastní zdi a v jeho vlastní zahradě!«
»Mlč!« zahřměl na něho mandarin. »Vyslechl jsem tvé lži a chci nyní také slyšeti, co má říci Hu-tsin. Ty odpovíš jenom, až se tě otáži! Nenašli jsme tu ničeho, je tudíž prokázáno, žes lhal. Pokračuj dále, Hu-tsine!«
Jmenovaný vypravoval dále: »Oba mužové, jejichž obličeje jsem nemohl rozeznati, odstranili nosítka stranou, kde stojí zajisté ještě teď. Potom se vrátili a přeskočili do zahrady sousedovy, jenž je zajisté očekával, neboť jsem slyšel jeho hlas; mluvil s nimi. Potom zaslechl jsem šramot motyky nebo rýče. Kopali díru; chtěli tedy něco zahrabati. Naslouchal jsem dlouhou dobu, až lomoz přestal. Potom slyšel jsem odsunutí závorky a klepot dveří; Wing-kan vrátil se do svého domu. Byl jsem přesvědčen, že se nyní také ti dva mužové odstraní. Slyšel jsem také, že přišli ke zdi, aby přes ni přeskočili. Ale tu stalo se něco, co jsem ještě nikdy neslyšel a co mne naplnilo největším zděšením.«
»Co?« ptal se mandarin.
»Zazněly dva mocné hlasy pospolu. Nemohl jsem dobře rozeznati, přicházejí-li ze vzduchu nebo ze země; slyšel jsem však zcela zřetelně slova: ‚Stůjte, nazpět, vy kluci! Vy jste nás znesvětili. Pokládali jste nás za mrtvé bytosti; my však požíváme života nad život a zadržíme vás pevně, až přijde mstitel, aby vás na místě činu polapil!‘ Na to zaslechl jsem šumot, jako
