»Tím, že se zachováte zcela tak, jak jsem vám tam vedle řekl.«
»Nechcete vejíti se mnou do domu? Nyní, kdy je po nebezpečí a u srdce se mi ulehčilo, rád bych vás pohostil.«
»Nemáme k tomu času. Musíme nazpět. Vždyť mandarin nesmí se dozvěděti, že jsme tu byli.«
»Tedy prokažte aspoň svému nejpokornějšímu sluhovi čest, aby mohl zítra na vaše tváře hleděti.«
»To můžeme učiniti. Zítra přijdeme, a tu budete nám vše vyprávěti. Nyní bychom se však rádi očistili. Je u vás nějaké místo, kde by se tak mohlo státi, aniž by nás někdo spatřil?«
»Ano, pojďte, pojďte!«
»Vezměte nástroje sebou, nesmějí zůstati v zahradě.«
Zavedl je do kůlny a přinesl lucernu a kartáč, aby odstranili špínu, jež by je snadno mohla prozraditi. Potom rozloučili se s ním a vrátili se do zahrady mandarinovy.
Tam postavil se Bohumír jako sluha ke dvířkům a Degenfeld procházel se po zahradě sem a tam. To nepotřeboval však dlouho činiti, neboť byl odvolán a to samotným Tong-tschim, jenž se vrátil domů a jakmile se dozvěděl, že očekávaní hosté se již dostavili, ihned do zahrady spěchal, aby pozdravil Degenfelda.
»A nyní,« pravil, když vyměnili první poklony, »musím vás prositi, abyste splnili mé přání.«
»Jaké?«
