KAPITOLA JEDENÁCTÁ.
Do vnitra země.
Čína je podivná země. Její kultura se pohybovala docela jiným směrem a vzala na se zcela jiné formy než u ostatních národů. A tato kultura je pradávná, stařecky stará! Tepny jsou zkornatělé a nervy otupělé; tělo je vyschlé a duše vysušená, ne snad duše jednotlivého Číňana, nýbrž duše jeho kultury.
Již tisíciletí před naším letopočtem dosáhla tato kultura stupně, jenž zdá se býti překročen teprve v době nejnovější a k tomuto pokroku byla Čína donucena mocí zbraně. Onen francouzský missionář, který říši středu nazval le pays de l’age cadus, zemí vysokého stáří, měl úplnou pravdu. Je tu právě všecko stařecké, dokonce i mládež.
Kdo pozoruje děti, naučí se znáti rodiče dokonale. Tak je tomu také s národem. Není těžko posuzovati nějaký národ podle konání jeho dětského světa. Prací dítěte je hra. Ale jak si hraje Číňan?
Evropa vidí ve hře jenom prostředek k rozvoji tělesných a duševních sil. Chce svaly sesíliti, kosti u-
