obleku u nás cestovati. Také vystavím vám Ta-kuan-kuan (pas nejvyšších úřadů), jejž potřebujete toliko předložiti, aby s vámi všude bylo jednáno jako s mužem, jenž zasluhuje nejvyšší pocty. Nemusíte zavítati do žádného Tienu (hostince), nýbrž sestoupiti všude, kam přijdete, v Kuang-kuanu (obecního paláce) a předložiti nejvyššímu úředníku, který tu bydlí, můj pas. Stanete se potom jeho hosty, ničeho nebudete platiti a obdržíte až k nejbližšímu cíli své cesty nosítka nebo koně, zcela podle své libosti. Všichni tito úředníci jsou povinni uposlechnouti všech rozkazů vašich, jež nepříčí se zákonům a předpisům této země, a musejí ručiti za bezpečnost vaši a vašich průvodců.«
To byla slova a nabídky, jakých si Degenfeld jenom přáti mohl. Jak se mu tím jeho cesta usnadní! A jakých výhod poskytne toto ulehčení zamýšlenému účelu cesty! Radostí byl by mandarina objímal.
Ale tento seděl bledší a znavenější než dříve. Dlouhá řeč mu uškodila. Než přes to vše pokračoval po krátké pomlčce dále: »Učiním-li pro vás všecko to, co jsem řekl, tu očekávám, že také vy mi nějakou prosbu splníte.«
»Zajisté, je-li to v mé moci.«
»Můžete to učiniti. Zamlčte, že jste nás zde našli! Nikdo nesmí zvěděti, že jsme byli zajati a tak potupeni. Kdyby to přišlo před nejvyšší úřady, tu by nás jistě s úřadu sesadili. Chcete mi slíbiti, že také vaši společníci budou mlčeti?«
»Velmi rád! Zde je má ruka.«
»Děkuji vám! Všecko ostatní můžeme projednati později. Teď jsem příliš unaven. Musím si odpočinouti a spáti, dříve však jísti. Až připlujeme do Hongkongu,
