»Nuže, tedy budete věděti, že vyslovujeme cizí slova svým způsobem. Je nám za těžko některé souhlásky, stojí-li vedle sebe, správně vysloviti. Tak říkáme na příklad na místo Christus Chi-li-so-tu-su a na místo Spiritus Su-pi-li-tu-su.«
»To vím; vy sám vyslovujete však obě tato slova správně!«
»Jenom proto, že jsem se mohl po léta cvičiti. Jméno Sei-tei-nei jest také německé, vyslovené však čínským jazykem. Jmenuje se vlastně…«
»Zadržte!« přerušil ho Methusalem rychle. »Bylo by to možné! Co tuším! Mluvil jste o uhlí. Mluvil jste dále o panu Sei-tei-neiovi, jenž přebývá v provincii Hunan! Sei-tei-nei! Tu jste vložil ,ei’ mezi souhlásky a potom ještě jedno na konec slova, protože jediná a vlastní samohláska tohoto jednoslabičného slova je rovněž také ,ei’?«
»Tak je tomu.«
»Jméno zní tedy Stein?«
»Ano. Stein. Pan Stein je můj Pi-li-ni-zi-pa-la, můj principal.«
»Jaké je jeho křestní jméno?«
»Da-ni-ne-le, tedy Daniel.«
Tu vykřikl Richard radostně, spěchal k Číňanovi, uchopil ho za ruku a zvolal: »Stein — Daniel — Němec — v provincii Hu-nan — vy znáte tedy mého ujce, dobrého strýce Daniela? Jaké to překvapení, jaká radost! Je to řízení boží, jež mne činí neobyčejně šťastným. Jak je to dobré, že jsme vás sem vpustili!«
