sti statečnosti, odvahy a zbraní, abyste se opět osvobodili. Proto chtěl jsem se tak rád dáti ve vaši ochranu«.
»To všecko zní velice pěkně, nesmím vám však důvěřovati«.
»Smíte. Míním to poctivě. Věřte mi to!«
Tu položil Bohumír studentovi ruku na rameno a pošeptal mu: »To zní tak dobře a útrpně. Je mi toho chlapa líto. Je-li tomu skutečně tak, jak povídá, tedy musíme se ho ujati. Pusťte ho tedy do boudy, starý Methusaleme!«
»Je to příliš nebezpečné!«
»Nebezpečné? To mi nejde na rozum. Co může nám udělati jednotlivý muž?«
»Víte tak zcela určitě, že je samoten?«
»Zcela určitě ovšem ne; je však v jeho řeči něco, co mi jde k srdci. A kdyby nebyl sám, kdyby celá ta smečka stála u něho, tu jako Bohumír z Bouillonu dávno ještě nebudu se báti. Když jsem tenkráte Jerusalema dobyl a Seldžukům svůj chrup ukázal, tu nenažene mi přece strachu těch několik Číňanků. Pušek máme dosti. Vypálíme-li do nich salvu, tak utekou jako vesničtí kluci, přichází-li pan kantor«.
»Můžeš míti pravdu; přece bych však nerad ještě více krve proléval«.
»A prve jste sám pravil: oko za oko, šunku za šunku, sádlo za sádlo!«
»To bylo nutné, abychom jim ukázali, co mohou od nás očekávati«.
»Dobrá, také teď mohou od nás, chtějí-li nás přepadnouti, jenom modré fazole očekávati. Ostatně jsem
