dy snésti nemůže. Chce pořád ještě jednu, než jde, ale rozumí se, jen žádnou vodu!«
»Tak zůstaneš zde, potom půjdu já na moře!«
»Vždyť to není nebezpečné. Na moře možno se vydati, aniž bychom dostali mořskou nemoc. Jenom musí člověk na vodě zůstati státi.«
»Ale já chci přes moře, přes oceán, do Asie!«
»Všichni dobří duchové!« zvolal Bohumír ruce sprásknuv.
»Do Číny!«
»Vždyť jsme tu již!«
Ukázal kolem sebe po pokoji a neměl při tom tak zcela nepravdu, neboť »Methusalem« stal se následkem přátelství, jež uzavřel s obchodníkem čajem, horlivým sběratelem čínských výrobků. Na stěnách visely a na stolech spočívaly kusy nábytku, nádoby, zbraně, hudební nástroje a značné množství podobných věcí, jež pocházely »z říše středu.«
»To je talmová Čína; ale já chci viděti tu pravou,« odpověděl student. Rozčilení zbarvilo mu obličej tmavočerveně, ale nos ultramarínově modře. »Máš jíti se mnou. Bojíš-li se však moře, tedy zůstaneš zde a můžeš pozlacovati komáry, abys zahnal dlouhou chvíli.«
Tu opřel cídič obě ruce o boky, vztýčil se zpříma před svým pánem a pravil: »Co? Jak ? Kde? Proč? Já, jako proslulý Bohumír z Bouillonu a odpovědný úhlavní nepřítel všech Saracenů měl bych se báti trochy moře! Co já si dělám z takového starého rybníka pro slanečky! A snad k vůli žralokům? K těm chtěl bych s perským práškem na hmyz do duše promluviti! Ostatně musím na všechen způsob s vámi, neboť mne potřebujete. Kdo by vám měl boty leštiti, šaty klepati, dýmku
