že přemluví některého lodníka, aby mu své místo za zvláštní poplatek přenechal.
Tak tomu bývá na proslulých Luing-yen, a tak vypadalo to také na »Schui-hen«, na které červenomodrý Methusalem a jeho průvodčí chtěli do Kantonu plouti.
Běda však cestujícímu, který vstoupí na podezřelou džunku, aby se s ní plavil! Myslí, že má co činiti s docela hodnými, třebas také surovými, přece však poctivými lidmi, a nic neprozrazuje, že je tomu naopak. Teprve na cestě sezná však k svému zděšení, že se nachází na palubě pirátské lodi. Potom zbývá mu jenom dvojí; buďto musí, aby se zachránil, spolupůsobiti na loupežnickém řemesle, nebo ho úplně oloupí a dokonce snad i usmrtí, aby nemohl později nic vyzraditi.
A takovýchto loupeživých džunek je ještě mnoho. Vláda je proti nim téměř bezmocná. Deset válečných džunek neodváží se napadnouti stejný počet loupežnických džunek, neboť vědí, že mužstvo každé válečné džunky, jež stane se k boji neschopnou a pirátům do rukou padne, zahyne ostřím meče. Proto nepřipluje se příliš blízko, vystřílí se několik centů prachu, křičí a řve se do ochraptění, obrátí se, obětuje se několik číšek čaje božství moře Mat-su-po a zašle se úřadům zpráva o skvělém vítězství, jež nebylo ani možné, protože nebylo vůbec žádného boje. Tak nestane se pirátům nic, leda když křižák některé evropské námořní moci několik těchto Kiang-lung nebo »říčních draků«, jak tam v ústech lidu se také nazývají, prostřelí, tak že se se vším všudy potopí. Ale vypadá to úplně tak, jakoby potom na místo jednoho mrtvého vstoupilo deset živých.
Když našich pět dospělo k čínským plavidlům, spatřili, jak leží jedna džunka vedle druhé, každá z nich
