„Nerozumím rovněž řeči almanské, ale je-li vskutku Almani, tedy zajisté rozuměti bude aspoň několika slovům Fransaviji (Francouzů). Chceš-li, promluvím s ním.“
„Učiň tak, ale myslím, že to nespomůže.“
Kramář se na mne soucitně zadíval a promluvil plynnou, lahodnou frančinou:
„Vydáváte se za Němce, pane! Rozumíte mi?“
„Velmi dobře, monsieur“, odpověděl jsem hbitě, „jste obchodníkem? Odkud?“
„Mon dieu! Byl byste vskutku Evropanem, Němcem i Neněmcem?“
„Jsem Němcem.“
„Odkud, probůh?“
„Jsem Sasíkem. Zcela nezaviněně byl jsem odsouzen na smrt a tito hlupci mne ani nevyslechli. Odsoudili mne k pohřbení za živa.“
„Oh! To se nestane! Jsem Francouzem, můj pane, ale z určitých důvodů rád se vydávám za tuzemce. Neprozraďte toho! Budete ihned osvobozen.“
Na to se obrátil a pronesl vážně k šejkovi:
„Tento muž jest vskutku Almani a neobelhal tě.“
„Ne? Ale vrahem jest přece.“
„Není“
„Tvrdí to?“
„Ano. Almani nemůže býti vrahem ze msty.“
„Nůž, jímž byla vražda spáchána, náleží jemu.“
„Není pravda!“ přerušil jsem ho, „nůž ten jsem vytáhl mrtvému z prsou.“
„Mlč, pse! Odvážíš-li se ještě slovo — — —“
Kramář ho přerušil prudkým pohybem ruky a pravil:
„Až dosud jsem si dal jen vyprávěti a sám jsem nemohl říci nic; teď ale budu vyprávěti sám a začnu tím, že vím, kdo jest vrahem.“
„Kdo tedy? Tento cizinec nikoli?“
„Tento cizinec vrahem není. Přicházím od jihu, od bah Saguan, a setkal jsem se nedaleko odsud s jediným jezdcem, jenž se mne tázal, kam se ubírám. Pověděl jsem mu a on se zasmál a pravil:
