Viděl jsem, že venku, před stany, vykopává se hluboký hrob — pro dva lidi, mrtvého a živého!
Dalo se ještě pomýšleti na záchranu? Mhm! Jak často již býval jsem v situacích vskutku zoufalých a dovedl jsem se osvoboditi! Proč tedy ne také zde? Přemýšlel jsem usilovně, ale bez úspěchu — nenalézal jsem cesty k záchraně.
Ano — kdyby mne byli vyslechli! Takto však zbýval mi pouhý pokus s praskrovnou nadějí: nemohli mne přece zahrabati do země tak, jak jsem právě byl, totiž s nohama i rukama rozpjatýma. Byli nucení odvázati mne od kolíků stanových a zajisté by mně aspoň na okamžik uvolnili údy. A tohoto okamžiku bylo třeba použíti, vzepnouti se, vyrvati se jim, ale jak, nevěděl jsem — a co dále? Nebylo mi rovněž známo. Vše záleželo na onom okamžiku.
Ještě jsem přemítal o této věci, když jsem zpozoroval, že beduinové dívají se kamsi mimo okruh stanový. Pak jsem zaslechl výkřiky: el bja, el bja (bija — kramář). Nejspíš přicházel k nim obchodník nějaký.
Beduin však není obchodníkem a necestuje po kramářsku. Příchozí mohl býti tedy jen buď Maurem, spíše však židem a nejspíše Levantincem.
Přišlo mně na mysl: Jestliže Uelad Siminša dovolí, aby se mnou pohovořil, snad by je přiměl k tomu, aby vyslechli mé obhajování a kdyby tak učinili, tedy nebylo by ještě všecko ztraceno.
O něco později spatřil jsem ho přicházeti se dvěma pomocníky, kteří měli na starosti jeho nákladní koně. Příchod jeho zajisté byl beduinům po chuti a vhod — to jsem viděl a slyšel z toho, jak ho vítali.
Sestoupiv s koně, potřásl si ruce se šejkem, načež spolu hovořili. Šejk ho vedl k mrtvole zavražděného a znovu se tam s ním rozhovořil, načež mával rukou směrem ke mně. Kramář se obrátil, postřehl mne a přiblížil se. Šejk ho doprovázel.
„Co říkáš? Jakému lidu či národu náleží?“ tázal se ho obchodník.
„Nazval se Almani, ale patrně lže a chce nás podvésti. Kdybych rozuměl řeči Almanské, vyptával bych se ho, zdali by dovedl odpovídati.“
