moudrým zákonem, který právě tak řídí slunce na nebi jako let nejmenšího broučka!
Náhoda či řízení? Nechť odpoví na otázku tuto, co hodlám vypravovati, že vše, co se náhodou nazývá, náhodou není, nýbrž jen účinkem zákona toho.
Byl jsem v nubické poušti a vrátil jsem se do Kaira, abych především učinil ze sebe, pokud se týče zevnějšku, nového člověka. Způsob, jakým cestuji, jest již takový, že se nerad vleku s velikými zavazadly a nacpanými měšci peněžními po velikých, oživených cestách Páně. Vyhledávám krajiny z většího dílu osamělé a vzdálené a tam dojdou velmi záhy tak zvané pomůcky cestovní i kdyby jich bylo hojně; pozbývají totiž ceny a k platnosti dochází jen osobnost, tedy to, co se umí a dokáže.
Z takových a podobných příčin byl můj zevnějšek při návratu do Kaira takového rázu, jak naznačuje lidové rčení výrazem ne příliš estetickým „rozškubán a otrhán“. Mohu se k tomu přiznati směle, neboť pro člověka, který se tak dlouho potlouká mezi různými pronárody hořejšího Nilu, nedá se tomu zabrániti a také to není hanbou.
Proto jsem se těšil na svou velkou, plnou bednu, jejíž obsah byl víc než dostatečným, abych se docela nově vybavil. Bednu jsem svěřil svému hospodářovi, jenž se nazýval ben Musa effendi a v jehož příbytku jsem bydlel tři neděle před svou výpravou na jih.
Ben Musa effendi byl neobyčejně poctivým mužem, jemuž bych byl mohl i velké jmění svěřiti a byl jsem tudíž velice překvapen, shledav, že jest jeho příbytek vyprázdněn a zvěděv od souseda, že ben Musa effendi náhle zmizel a nikomu na světě neřekl, kam.
A k tomuto překvapení přidružila se zkoprnělost, neboť moje bedna zmizela také.
Stál jsem jako sloup a díval se na sebe kalným zrakem. Vyhlížel jsem velmi pěkně! A v bedně ležel úplně nový oblek! A nejen oblek, ale též několik cenných papírů, které jsem chtěl změniti v berný peníz!
Žádný zvlášť velký obnos — jakživ jsem nebyl několikanásobným milionářem — ale pro mé účely a potřeby naprosto dostatečný obnos.
