pěvec u svých vrstevníků předpokládal, že znají událost, již opěvoval; když tato klesla v nepamět, stala se ovšem píseň, jež ji přetrvala, temnou. Konečně, a to měrou dosti značnou, přispívají k této zatemnělosti četné mezery, povstalé časem v balladách těchto vypadnutím jednotlivých veršů neb i celých slok, neb zase odpory vzniklé změnami, jež se v tyto, jak přirozeno, vloudily staletou tradicí. Ale pravda, že právě v této zatmělosti leží velká část kouzla, jímž tyto zpěvy na nás působí.
Jiný důvod této působivosti jest ona naivní bezprostřednost, kterou se tu pronášejí původní, prvotní city, jež tvoří nejhlubší vrstvu lidské podstaty a jsou proto všelidské. A to právě příčinou, že zůstávají a zůstanou tyto staré ballady věčně svěží a nám blízké.
Řeč jejich jest rovněž prostá, nehledaná, bez příkras a řečnických figur; zhusta vyskytují se — podobně jako v Homerovi a v lidových epech jiných národů — kde běží o to vyjádřiti obecné, často se naskytující úkony, výjevy neb pocity, stejné, stereotypně užívané verše a rčení, na př.: »as fast as he could gang« (tak rychle, jak mohl jen jít), neb: »She hadna sailed but twenty leagues, but twenty leagues and three« (Plula sotva dvacet mil, sotva dvacet mil a tři) a p.
Mluva jest ovšem veskrze lidová a oplývá obraty a slovy anglické spisovné řeči cizími (scottismy).
