Řádil tak, že konečně všichni proti němu se spikli, držíce hrad jeho jak v obležení; on však nicméně nepřestával z něho vybíhati na lup a se sousedy se rváti.
Naposled i jemu samému znechutilo se to bídné živobytí. Zchudnul, sestárnul, a kdyby nebyl měl ženy a synův, nejspíše byl by se někde mnichem stal. Nevěda již co počíti uslyšel o řádu, o dobytých zemích, které dávány v leno za skrovnon daň a službu, i nedalo mu to pokoje, on za každou cenu zbavil se zbytku sveho statku a táhl do Prus. S sebou měl poručné listy těch, kteří se z domova zprostiti chtěli svárlivce. Příchozí z Němec. byl křižovníkům vítán, on byl jeden z prvních, který se hlásil, a dle postavy jeho bylo viděti, že se neleká ničeho a že ke všemu jest ochoten; i udělen mu značný kus pozemku pod Malborgem.
Jak vzteklým někdy býval Ditrich co loupežný rytíř, rovněž tak náruživě vrhl se nyní na hospodářství. Čeho z počátku se nedostávalo, to poskytoval řád. On i synové jeho s několika švábskými tuláky s nimi přišlými jali se zakládati nový Binov. Půda byla panenská, úrodná, vděčná; hned v prvních letech vydávala plodu zázračnou hojnosť, a o prodej nebyla nouze. Neočekávaný nadbytek povzbuzoval ku podnikavosti. Dva synové Ditrichovi, pravá krev jeho, pomáhali mu statně.
Ale kromě toho, co přinášelo do domu nějaký groš, nebylo v Binaufeldě slyšeti o ničem. Stará matka se starou služkou skládaly veškeré obyvatelstvo dvora. Ty též měly mnoho na práci, a na rytířské obyčeje bylo jim zapomínatí. Večer, když obyvatelé Binova a Jiří s nimi zasadli k velikému stolu, nemluveno o ničem jiném, nežli o polích. klučeninách, obilí, setí, dobytku, a jenom zřídka o honbě. Synové Petr a Pavel, podobni otci svému, časem si pohrávali se psy, ale jen tenkráte, když neměli již nic jiného na práci neb na dohlídku.
Pracovití Binauové jedli a pili také jako pacholci. Obyčeje panovaly ve dvoře hrubé, klení a láteření slyšeti bylo dost a dost. Starý, přišel-li z pole domů rozzloben, neostýchal se hněv svůj mimo čeládku schlazovati také na ženě, která nebyla skoupá na odpověd. Synům, jakkoli dorostlým, dostávalo se časem holí. Klidu v domě nebylo nikdy, a ve dni sváteční, věnované odpočinku, bývala zábava mnohdy horší nežli nejtěžší práce, a nejčastěji končila se obžerstvím a pranicí.
Binau, povinnován za novou existenci svou řádu, vážil si ho jako pána, jehož manem byl. Když mu Bernard oznámil, že mu odevzdán bude churavý jinoch, chovanec řádu, k zotavení, Ditrich zaříkal se, že ho bude opatrovati jak vlastní dítě — což mnoho neslibovalo — a mimo to přisáhal, že stará musi ho krmiti nejlepšími kousky a že se mu ničeho nebude nedostávati. Petr a Pavel slibovali, že jej budou baviti. Vykázána mu světlá komnata, dáno pohodlné lože… slovem, mělo mu tu býti jako v ráji. Šventas ponechán u něho jako dozorce.
Hned v prvních dnech znamenali Binauové, že nesmělý, mlčelivý jinoch v jich způsobu zivota žádného zalíbení nenachází, a čím pečlivěji snažili se jej obsluhovati, tím více stával se roztržitým a zádumčivým. Po tichém živobytí klášterním bylo toto peklo Jiřímu skutečně nesnesitelné; a mohlo-li něco vzbuditi v něm nenávist k Němcům, byl to způsob tohoto domu, ve kterém zlé i dobré vřelo neustále jako v hrnku.
Marně usilovavše po nějaký čas přichýliti k sobě Jiřího a skloniti jej ku přijetí jejich způsobů, konečně plachost jeho přičítali jeho chorobě, a dali mu pokoj. Nechána mu téměř úplná svoboda a to bylo jediné, čeho potřeboval. Přicházel, odcházel, vyjížděl
