Stránka:Kraszewski, J. I. - Záhuba pohanův na Litvě.pdf/48

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována

Jiří měl zámysl jiný, chtěltě vyžádati si ku posluze pachole a vybrati si k tomu Rymosa. Ale zpomněli sobě oba, že by taková žádost mohla vyzraditi jejich tajemství. Rymos se ulekl, Jiří váhal.

Potají se z hradu vykrásti do Binaufeldu bylo hochovi těžko, Šventasovi, mnohem zkušenějšímu a prohnanějšímu, mohlo se to snadno podařiti. Alespoň jeho návštěvy mohl se Jiří nadíti. Záleželoť mu na zachování sobě obou těchto sluhů, s kterými spojovala jej takořka jedna krev a jedna láska. V ně skládal svou naději, vida je kolem sebe, necítil se tak opuštěným. Rymos zaklínal se mu Perkunem a všemi bohy, které znal, že mu zůstane věrným, a v čas potřeby že hotov jest podstoupiti pro něho všecko.

Druhého dne ještě nebylo řeči o jízdě do Binaufeldu. Jiří povstav s lože přecházel po komnatě. Silvester přišel k němu s úsměvem na tváři, i nalezl jej tak příznivě změněného, že umínil si nejhorlivěji podporovati záměr Bernardův, o kterem měl povědomosť.

Bernard chystal vše k výpravě. Šlo mu o to, aby srdce Jiřího naklonil sobě a řádu; nevědělť ani dost málo, čím se v duchu zanášel. Chtěltě na tuto malou, první výpravu Jiřího tak pohodlně a skvostně vystrojiti, aby tím i samolibost jeho byla ukojena. Téhož dne ještě ze skladu trapierova. t. j. šatníka řádu, vybral sukni, pochvy na koně, plášť a lehké odění, sám pak šel do stájů vyhledat Jiřímu koně. Také nezapomněl na pacholka pro něho, neboť ve dvoře bylo málo rukou a nedostávnlo se obsluhy, ženské pak obával se křižovník. Zdálo se mu, že Šventas, k něčemu jinému málo zdatný a věrný dosavad sluha i donašeč, bude mu tovaryšem nejzpůsobilejším. Litevský jeho původ nevzbuzoval v něm žádného podezření, neboť znal dobře vášnivou jeho nenávist k vlastnímu rodu.

Stalo se tedy, čeho nikdo nepředvídal a co sobě Jiří nejvřeleji mohl přáti: dán mu neohrabaný Šventas za strážce i tovaryše. Za tři dni potom Jiří s Bernardem, za sebou maje na hrubé, tězké kobyle usmívajícího se nevolníka, v šerém plášti s černým polokřížem jel za pěkného zimního počasí do Binaufeldu, kde měl zůstati několik měsíců.

Obličej jeho byl sice ještě smutný a bledý, ale v očích jeho jiskřilo se něco jako předtucha lepší budoucnosti.


VI.

Počínalo jaro, slunce dobře přihřívalo. Na dvorci v Binaufeldě po zimním odpočinku panoval ruch i činnost neobyčejná. Starý Ditrich, jenž byl podobnější ke pracovitému sedláku nežli k rytířským předkům, jimiž se chlubil, v krátkém kožiše, v botách po kolena, v beraní čepici na lysé hlavě, s proklínáním v bezzubých ústech ohýbal se s čilostí nad svůj věk rozjařenou, popoháněje nejen pacholky, nýbrž i dva syny, jinochy vyrostlé, silné a ne méně než on sám v hospodářství přičinlivé.

Vesna postupovala velmi kvapně, sotva že bylo možná ji postačiti. Bylo potřebí naspěch seti, role přeorávati, louky opatřovati, škody vodou Nogatu učiněné opravovati, ploty strhané znova vztyčovati a upevňovati.

Byl to zvláštní člověk, ten starý Ditrich von Binau, který se byl kdysi přistěhoval sem od Rýna, přišed doma o svůj otcovský statek a nucen jsa opustiti vlast za příčinou ustavičných svárů. Povahy jsa ohnivé v ničem neznal míry a ve všem zabíhal do krajnosti. Mládí strávil velmi bouřlivé, loupil ns silnicích, vězil kupce, tloukl se se všemi sousedy, ženy dobyl si s mečem v rukou, násilně ji na veřejné silnici urvav z vozu.