Tato stránka byla zkontrolována
Hle, svatba jede — vozů řada —
přes líce jedno závoj padá,
pak mihlo se kol zraků mých
pár tváří, květy, šatů sníh.
Však svatba musí stanout chvíli,
nechť mrzut se kdo z vozu chýlí,
jde průvod jiný zvolna vstříc,
zříš dlouhou rakev, plápol svic.
Pár nevyspalých žlutých tváří,
snad matka — žena — v černém šláři,
pod stínem jeho stopa běd,
a zase stuhy, zase květ.
Tam sladké a tu věčné snění,
tam láska a tu rozloučení!
A jak vůz kolem s rakví jel,
zjev bílý se tak pozachvěl…
