Tato stránka byla zkontrolována
Já stojím zadumán a myšlénka mnou chvěje:
Ten dóm — toť národ můj, to život náš i děje,
na dávných základech, jež nezviklalo stáří.
my dále budujem’, a nový den nám září.
Čím dříve byli jsme, tím chceme zase býti!
A s dávno minulým se nové splítá žití,
krev táž a nová přec jím bouří, jako stěny
se snahy k výši pnou, v prach dříve povaleny.
Ó, co tu třeba let, co krve, potu, síly,
než leskem slunečním dóm pozdraví den bílý,
než s nových věží hlas se velkých ozve zvonů
a jemu odpoví vzkřik šťastných milionů!
Však nechť jen přes hroby ten hlas nám přejde z dáli
jak varhan hymnický vzlet nad mrtvými králi,
nám pro klid stačilo a ke snu bylo mostem,
že jak ten starý dóm přec rostem’, rostem’, rostem’.
