Stránka:Karl May - Bůh se nedá urážeti - Blizzard.pdf/38

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla zkontrolována


zavěsil a ubožáka k zemi srazil. Pak jsem ho omráčil úderem do skráně.

Za mnoho-li okamžiků se to sběhlo? Za málo! Pak jsme se rozběhli s noži v hrstich k zajatcům. V minutě byli vazby sproštěni a dovlečeni na vor, kde si mohli strnulé údy rozetírati, aby pružnosti nabyly. Chopili jsme se vesel a popohnavše vor k pravému břehu, splývali jsme rychle po proudu.

Všecko se událo a sběhlo rychleji, snáze a štastněji, než jsme se zprvu domnívali, a přece již bylo svrchovaně na čase, že jsme již byli na volném řečišti, neboť výstřel i výkřik hlídačův byly zaslechnuty a rudoši vraceli se tryskem, aby pátrali po příčině toho.

Zahlédli nás, neboť jsme plynuli v záři ohňů a spustili zuřivý ryk. Ale všecky hlasy jejich přehlušil mocný, zvonivý hlas Apačův, jenž se vztýčiv a dlaně trubkovitě ke rtům přiloživ, provolával:

„Pats-Avat, náčelník Pa-Utesů, není mrtev a záhy se probéře ze spánku, neboť byl pouze omráčen Old Shatterhandem. A zde stojí Winnetou, náčelník Apačů. Osvobodili jsme osm bílých zajatců a ani tisíc Pa-Utesů nemůže nám je odejmouti! Howgh!“

Na toto prohlášení zdvojnásobil se ryk a zahřmělo několik výstřelů, aniž jsme však byli zasaženi, neboť již také zář ohne dopadala za nás. Plavili jsme se ve stínu, neposkytujíce terče indiánským střelám. Dlouho ještě slyšeli jsme hlasy rudochů, kteří zmateně a bez rady po břehu pobíhali, dávajíce sobě ujíti možnost dohoniti nás.

Ze zajetí a nejspíš též od mučenické smrti vysvobození mužové zvěděli tedy z úst Apačových, kdo jsme. Začali vykřikovati, radujíce se a děkujíce, ale Winnetou břitce nařídil, aby utichli, načež promluvil:

„Nejsme dosud v bezpečnosti a kdož ví, mohou-li se všichni radovati, že ušli Pa-Utesům. Uplyne jen malá píď času a nastane nám soud, který velice vážně skončí. Proto — ticho! Howgh!“