Stránka:Karl May - Bůh se nedá urážeti - Blizzard.pdf/29

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla zkontrolována


Fletcher ležel blízko, takže slyšel všecko. Od clivíle, kdy jsme mu dali jísti, byly oči jeho otevřeny, ale promluvil až teprv nyní.

Neučinil jsem toho!“ ozval se vztekle, „a nevím o tom ničeho! Tito … holomci jsou nejničemnějšími … jaké si lze pomysliti. Přísahám u všech … že mluvím tentokrát pravdu!“

Obhajovací řeč jeho obsahovala zase tři kletby, které nelze opakovati. Winnetou, ignorovav je i jejich mluvčího, pokračoval:

„Pa-Utesové nechtěli tábořiti tam, kde jest nyní jejich ležení, nýbrž chtěli se bráti pochodem dále. A nebyli by vůbec bělochy přepadli, kdyby nebyla dvojnásobná vražda spáchána. Náčelníkův syn ještě se dvěma bojovníky klusal jako přední hlídka před celým oddílem valný kus cesty v tom padly rychle za sebou dva výstřely. Skácel se mrtev s koně a s ním jeden bojovník. Oba byli střeleni do hlav.“

„Kdo mně dokáže, že jsem střelil já?“ řičel Fletcher vztekle.

Winnetou pohlédl upřeně na Hammerdula a Holbersa.

„Odváží-li se tento muž ještě jednou ozvati se tak hlasitě, vloží mu moji bílí bratří do úst řádný roubík a svážou ho do kozelce jako divokou kočku; pak ho zavěsí nad řeku, aby se zvolna a bídně utopil.“

Na to pokračoval nezměněným přízvukem.

Druhý bojovnik, jenž nebyl zraněn, pobídnul koně směrem, odkud výstřely vyletěly. Opozdil se však a zahlédl jen jezdce, který se hnal tryskem s místa svého zločinu. Protože nebyla úplná tma, mohl si všimnouti muže i koně. Jezdec měl na hlavě slaměný klobouk a pod ním šátek uvázaný, jak jej nosí vakveros a cowbeys, ale ani ručnicí nemohl ho dosáhnouti. Kůň měl tmavé zbarvení se světlejší skvrnou na pravé kýtě. Moji bratři vědí, kdo nosí takový klobouk a šátek a čí kůň má takovou skvrnu. Winnetou slyšel zřetelně, jak popisoval rudý bojovník svému druhovi koně i jezdce.“

To již bylo přímou obžalobou Fletchera s důkazy nad slunce jasnějšími. Popis se hodil na něho i na koně. Ale padouch odvážil se přece na popírání a sípěl vztekle:

„Lež! Nic, než lež! Co říká takový rudý …, nemá žádné … ceny. U všech … přísahám, že jsem nevinen jako dítě …“

Zase padly čtyři výroky, za které bych ho byl nejraději u-