jejich jest Pats-Avat (Velká trepka, Velký střevíc = mokkasin = opánek).“
„A zajatí?“
„Jsou na živu; spoutáni ovšem, ale zdrávi a nezraněni. Osvobodíme je příští noci.“
„Že je – — — osvo – bodíme?“ tázal se Dick v radostném údivu, „myslel jsem, že by bylo lépe vyčkati, až by padli Utesové Navajům do náruče pak se dostane bělochům svobody samozřejmě.“
Winnetou myslí, že jest jeho bílý bratr na omylu. Jestliže obklíčíme Pa-Utesy v caňonu a budou-li bílí zajatci ještě u nich, mohli by nám rudí mužové klásti různé podmínky a vyhrožovati, že bělochy usmrtí. Budou-li však tito již osvobozeni, bude nucen nepřítel přistoupiti na vše, co mu vzkážeme a na čem setrváme.“
„Ah! Inu! Docela správně, docela! Jest mně také mnohem milejším, vytáhneme-li ještě dnes kamarády z bryndy, neboť to bude kousek, že si nelze pěknějšího pomysleti. Ale jakým způsobem provedeme jejich záchranu?“
„Můj bratr se toho doví, až nadejde vhodná chvíle. Winnetou naslouchal a slyšel hovor mnohých Pa-Utesů. Zvěděl, proč dosud neodešli a kterak se přihodilo, že přepadli bílé lovce.“
Napjali jsme sluch.
„Jeden z oněch dvou zavražděných,“ pokračoval Winnetou, „byl synem náčelníka. Jeho pohřeb trval až do rána, neboť bylo třeba nad jeho hrobem vystavěti velkou kamennou mohylu. Celou noc ji budovali. Náčelník jest velice rozechvěn a rozžalostněn smrtí svého syna a jest tedy zcela možno, že dá zajaté bělochy usmrtiti, aby jejich duše ve věčně zelených pláních loveckých sloužily duši jeho syna.“
„All devils! To by bylo strašné!“
Nebylo by to leč pomstou, které se naučili synové rudé pleti od bělochů. A tento trest byl by tím spravedlivější, protože by dvojnásob zasáhl vraha, jehož syn a syn jeho bratra jsou mezi zajatými.“
„Tedy přece Old Cursing-Dry?“
„Ano, jest vrahem.“
