Už příval duní ve spěchu,
kol domku proud a vichry řvou.
I vskočil mýtný na střechu
a hledí v bouři vířivou.
„Ach, milosti Boží! ach, přispěj nám!
Jsme ztraceni! Ztraceni! Vše to tam!“
Kry hřměly blíže — houk a houk —
v břeh ten i onen vrážely,
šly na pilíř i na oblouk
a kořist v tůně snášely.
Hoj, mýtný se drkotá s ženou svou,
a děti jak vichor a vlny řvou.
Kry hrnuly se — ráz a ráz —
zde na tom břehu, na onom
se kvádrů troskotala hráz,
jak do pilířů bil by hrom,
a za chvilku shroutí se mostu střed —
„Ó smiluj se Bože! Ó přispěj hned!“
Výš na vzdáleném břehu stál
dav mladých, starých civící;
kde kdo pjal ruce, každý lál,
však bál se v příval šumící.
A mýtník se třese tam s rodinou,
dál o pomoc větrem a bouří řvou.
Kdy zazníš, písni hrdinská,
jak varhan a jak zvonů hlas?
Nuž promluv! Nebuď dětinská!
Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/99
Tato stránka byla zkontrolována
