Jak dlouho necháš trnout nás?
Už ku středu mostu jde zhouby rej —
ó hrdino! hrdino! Přichvátej!
Tu tryskem hrabě na koni
se přihnal na břeh, hodný pán.
Zda v dlani něčím nezvoní?
Aj, měšec! zlatem vysypán!
„Dva stováky dostane zlaťáků,
kdo vydá se zachránit chudáků!
Kdo hrdina je? Hrabě snad?
Nu pověz, písni hrdinská!
pán hodný jest — jak že Bůh svat —
však většího má píseň zná
Ó hrdino, hrdino, začni již,
neb záhuba hrozivě kvačí blíž!
A výš a výše proud se dmul
a hlasněj, hlučněj vichor vyl,
a hloub a hloub duch poklesnul —
ó, muži spasný! Pil, ó, pil!
Hle, pilíř jde na pilíř — prask a houk —
a oblouk se troskotá na oblouk.
„Hurrá! hurrá! Jen neváhat!“
pán měšcem s koně potřásá.
Dav slyší to — však pomáhat
se živá duše nekasá.
Ach, nadarmo mýtný tam s druží svou
dál o pomoc větrem a bouří řvou.
Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/100
Tato stránka byla zkontrolována
