„Ty, pane, víš-li všechno, suď!“
dí rytíř, klidně vypjav hruď;
„já přesvědčen byl v srdce půli,
že plním zákona jen vůli.
Neb ukvapeně netáh jsem,
bych krve nestvůry té prolil;
já chytrou lstí a důmyslem
se opásal, bych šelmu skolil.
Pět našich bratří, řádu květ,
už padlo dravci za obět,
a proto’s, mistře, bys nás chránil,
nám v odvaze a boji bránil.
Leč v srdci stále hryzlo mi
mé síly, vzdoru vědomí,
ba i v mých tichých nocí snění
jsem upachtil se v zápolení,
a když se jitro rozbřesklo
a zvěstovalo nové strasti,
tu divě se mi zastesklo,
v boj pustit se a mír dát vlasti.
Což hoden jest jen Saracen,
by křesťanem byl utracen?
Jen proti pabohům má brojit?
Ne, svět má ochránit a hojit;
by potřel každou bídu, strast,
má mocnou paží mečem vlást;
leč moudrost musí chrabrost řídit,
lesť po slabinách síly slídit…
Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/52
Tato stránka byla ověřena
