A před velmistrův jasný trůn
přistoupil skromným krokem jun;
lid za ním, množství mnohohlasé,
se tísní v davech na terase.
A junák mluviti se jal:
„Rytířský čin jsem vykonal.
Drak, jenž tu zem směl roky dlábit,
už leží, mojí silou zabit;
zas volnou cestu chodec má,
a pastýř může vyhnat stáda,
a klidně v místa posvátná
spět může poutník, jenž tam žádá.“
Leč kníže přísně hledí naň,
řka: „Hrdinství jsi splatil daň:
rytíři sluší mysl smělá,
tvá odvaha je vskutku smělá,
leč rci: znáš první závazek
rytíře, jenž je Kristův rek,
jenž hájí Krista, znak má kříže?
Rytíři blednou, lid kol mříže.
Leč junák na to bázně prost,
an způsobně se rdí a kloní:
Jest první ctnost mu poslušnost,
a kříže zaslouží jen pro ni.“
„Ctnost tuto, synu“ — mistr dál —
„tys opovážně podupal.
V boj, zákonem tím zakázaný,
ses pustil, zpupností svou hnaný!“
Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/51
Tato stránka byla ověřena
