Ó, závisť bohů, ta je hrozná,
to z pozemšťanů každý pozná,
že k plesu žal vždy mísí se.“
„I mně vše kvetlo podle přání,
a celé moje panování
svit přízně nebes ozlatil;
leč měl jsem dědice a syna,
byl bohem vzat, v mých loktech hyna —
já štěstí dluh svůj zaplatil.“
„A proto chceš-li ujít ráně,
k nadzemským s prosbou zdvihej dlaně
a ku štěstí chtěj bolesti!
Nemůže skončit leda mukou,
na koho vždycky plnou rukou
své dary sypou nebeští.“
„A bozi-li ti nevyhoví,
dbej rady, již ti přítel poví:
Sám volej nezdar v pokoře;
co z pokladů tvé srdce cení,
v čem největší máš zalíbení,
to vezmi a hoď do moře!“
A Polykrat dí s bázní slova:
„Ze všeho, co ten ostrov chová,
ten prsten zde mi nad vše dráh!
Ten Erynniím dám s bolestí,
zda prominou mi moje štěstí“ —
a klenot mizí v hlubinách.
Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/39
Tato stránka byla ověřena
