Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/33

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla ověřena
31
Hrabě z Habsburku

jenž hlaholem sladkým by duši nám vznes
a božsky vznešeným pěním.
Tak od mlada vždycky býval můj zvyk,
a čeho vždy rytíř byl milovník,
i jako císař si cením.“

 A ejhle! tu v knížat, dvořanů kruh
 kmet v říze jde vážných kroků;
 jak stříbro jest jeho kadeří pruh
 už pobílen plností roků:
 „Zvuk lahodný zlatých spí ve strunách,
 vždy pěvec o lásce do nich sáh’.
 on Dobra a Krásna dar věstí,
 jak srdce si přeje, co mysl ždá;
 rci, co se ti císaře hodným zdá,
 dnes na výši moci a štěstí? —

„Já nevelím pěvci v slavný ten den“,
dí císař, směje se mile,
„on většímu pánu je podroben,
on poslouchá rozkazu chvíle.
Jak vichor když zahučí povětřím,
kam, odkud přichází, což já vím,
zdroj z hlubin jak skrytých se valí:
tak z nitra vře pěvcova píseň v noc
a probouzí ztemnělých citů moc,
jež zaklety v ňadrech spaly“.

 A pěvec do strun dlaň zabořil hned
 a mohutnou píseň z nich zvonil: