jenž hlaholem sladkým by duši nám vznes
a božsky vznešeným pěním.
Tak od mlada vždycky býval můj zvyk,
a čeho vždy rytíř byl milovník,
i jako císař si cením.“
A ejhle! tu v knížat, dvořanů kruh
kmet v říze jde vážných kroků;
jak stříbro jest jeho kadeří pruh
už pobílen plností roků:
„Zvuk lahodný zlatých spí ve strunách,
vždy pěvec o lásce do nich sáh’.
on Dobra a Krásna dar věstí,
jak srdce si přeje, co mysl ždá;
rci, co se ti císaře hodným zdá,
dnes na výši moci a štěstí? —
„Já nevelím pěvci v slavný ten den“,
dí císař, směje se mile,
„on většímu pánu je podroben,
on poslouchá rozkazu chvíle.
Jak vichor když zahučí povětřím,
kam, odkud přichází, což já vím,
zdroj z hlubin jak skrytých se valí:
tak z nitra vře pěvcova píseň v noc
a probouzí ztemnělých citů moc,
jež zaklety v ňadrech spaly“.
A pěvec do strun dlaň zabořil hned
a mohutnou píseň z nich zvonil:
Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/33
Tato stránka byla ověřena
